S rozčarováním sleduji v posledních měsících a týdnech to, co se v českém křesťanském prostředí objevuje ve vztahu k palestinsko-izraelskému konfliktu.

Filozof Jan Sokol již před 25 lety varoval před volbou kultovních osobností. Ti svým ctitelům nabízí faustovský obchod: když se ke mně připojíte, nemusíte se už o nic starat. Není divu, že pak voliči mohou mít tendenci upřednostňovat rychlá a jednoduchá řešení nabízená radikálními politiky.

Na jedné straně se zdůrazňuje, že synodalita neznamená demokracii, na druhé straně nelze popřít, že synodalita předpokládá určité demokratické prvky. Přitom je třeba rozlišovat organizační vedení církve a rozhodování o věroučných a morálních otázkách (Magisterium). Pokusme se o stručný pohled do obou zmíněných oblastí, bez nároku na hlubší historickou a teologickou argumentaci.

Na pozadí válečných konfliktů naší doby si znovu připomínám jeden z klíčových Ježíšových postojů, jímž je solidarita s trpícími, s hříšníky, s lidmi různých osudových kvadratur, s lidmi křižovatek. Ježíšova solidarita, jež je jedním z projevů jeho bezmezné lásky, není výběrová. 

V kontextu volby nového papeže – Lva XIV. – se jeví jako podstatné si uvědomit proměnu, kterou instituce papežství prošla, a to nejen za posledního papeže Františka, ale i za jeho předchůdců. Právě tato proměna ukazuje, že přenášení paralel historie a jmen může mít v mnoha ohledech omezený význam, že o papežství musíme v kontextu 21. století uvažovat nově.