Ne vrah, ale zavražděný je vinen.“ Tento název novely Franze Werfela se mi vybavil, když se minulý týden začalo v různých ouřadech a komisích, jakož i v různých médích s vážnou tváří řešit, zda je dílo Tomáše Halíka dostatečně vědecké.

Zprávu veskrze unijního dosahu, totiž že se v Německu začalo počítat se třetím pohlavím, zapomněl už celý jeden měsíc. Právě na začátku listopadu se začalo psát - a diskutovat - co bude znamenat německá vstřícnost pro přirozené okolí tohoto lídra starého kontinentu. A po necelém týdnu řečí bylo ticho.

Zásadním zlomem v dosavadním vývoji vztahů mezi církví a státem v západní tra­dici byla Francouzská revoluce a události, které ji provázely. Zpočátku vývoj nena­svědčoval hluboké roztržce, právě katolické duchovenstvo stálo u vzniku samotné revoluce, chápané jako snaha reformovat francouzskou společnost.

V České republice stačí málo. Třeba jen to, že se začne vydávat ukradený majetek církvím, okamžitě spustí vlnu závisti a nenávisti.

Tři speciální komise, jedna „nevlastní“ encyklika, jedna apoštolská exhortace, jedna zahraniční cesta a neortodoxní pastorační přístup. Taková je zatím přibližná bilance dosavadního Františkova působení na svatopetrském stolci. „Papežomanie“ díky argentinské hlavě církve přetrvává.