Nasnadě je přijmout oba zdánlivě nesmiřitelné protiklady – jako tolik dvojic biblických protikladů: Víme, že Ježíš je norma; a víme, že nedostojíme a víme, že o to musíme přesto pořád usilovat.

A tiché účastenství bratří, kteří se milují a líbají se při setkání na tvář jako Kristovi učedníci, mějte s touto laskavou a přenádhernou knihou. A kamkoliv přijdete, mluvte o ní a říkejte: Hle, našli jsme a četli knihu, která nás proměnila. Už nejsme takoví, jací jsme byli.

Jeden z klíčových obratů, které měl přinést druhý Vatikánský koncil i současné pojetí synodality, se vztahuje ke konceptu Božího lidu, jako klíčové teologické koncepce.

Jedním z klíčových prvků náboženského života napříč vyznáními je požehnání. Není to tak dávno, co si lidé místo pozdravení pokoje říkali „Čest práci!“. Ani doba po roce 1989 obnově duchovního uvědomění příliš nepřála a nepřeje. Požehnání je dnes anachronismus a tak trochu bláznovství. 

Verš Janova evangelia „Moc stát se Božími dětmi“ může působit nejasně a neurčitě, ostatně celý text je plný hádanek a odpovědí neodpovědí. Přesto věříme, že určitá analýza pojmu dítě na tomto místě Písma umožňuje pochopit evangelijní rozměr synodality a zasadit ho do rámce, který bychom rádi označili jako autentické křesťanství.