Kultura a recenze
Pozvání k Večeři Páně
Ladislav a Marta Hanušovi / 5. 12. 2008Kultura a recenze
Kostel už nepatří do základní "výbavy" města
ČTK/Redakce , Česká tisková kancelář / 26. 11. 2008Kultura a recenze
Svět mého dětství nenávratně umírá
Redakce / 21. 11. 2008Kultura a recenze
Zdechovského básně provokují
Michal Šulc / 19. 11. 2008Kultura a recenze
Devalvuje aktivní zpěv lidu liturgickou hudbu?
Jan Kirschner / 29. 10. 2008
Jako červená nit se nedávným vydáním revue Salve line myšlenka napětí mezi "služebností" umění v liturgii a snahou o jeho nejvyšší kvalitu. Podle kritiku reforem II. vatikánského koncilu vedl důraz na účast lidu k ochuzení liturgie. Většinou kritici souhlasí se zpěvem shromážděného lidu, ale ne tak, aby to vedlo k banalitám a vyprázdnění.Revue obsahuje hutné teologické a odborné texty (např. studii kardinála Josepha Ratzingera, či liturgický pohled na věc z pera Františka Kunetky), krátké tematické studie (např. o modlitbě se zpěvy v Taize), nebo rozhovor s otcem Mikulášem novicmistrem a kantorem v klášteře v Sept Fonts. Druhé letošní číslo nabízí i laskavý náhled do planoucí duše hudebního skladatele Petra Ebena.
Přejít na stránku:

Autor nahlíží na slavení Večeře Páně z různých úhlů. Večeře Páně – nová smlouva - modlitba chvály - děkování - hostina s „lámáním chleba“ - svatba. Asi nejvíc se nám líbí přirovnání Večeře Páně ke svatbě: „Ježíšova slova při poslední Večeři jsou svatebním slibem Ženicha – Mesiáše“: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává a krev, která se vás prolévá.“ = „Já se ti odevzdávám.“ Toto je smlouva nová, věčná, nezrušitelná.“ = „Ponesu s tebou vše dobré a zlé až do smrti.“ …
Sakrální stavby, které po staletí přispívaly k neopakovatelné architektonické atmosféře Prahy, vznikají i dnes. Není jich však příliš mnoho a nevyrůstají na místech, kde se budují nová sídla. Za tím, že kostel již téměř ztratil svou architektonickou úlohu, zřejmě stojí ateismus české společnosti.
Když jsem se po válce vrátil do Londýna, zela na místě, kde stával náš dům, obrovská jáma a tam, kde býval můj život, bylo prázdno. Domy lze nahradit, s domovy se to nepodaří nikdy. Chodil jsem po vybombardovaných ulicích a kolem zašalovaných synagog a uvědomoval si, že jidiš, svět mého dětství, nenávratně umírá – možná už zemřel. Veliká stavba zákona a tradic a jazyka se v době, kdy jsem kráčel v evakuačním průvodu, začala hroutit; ale nebýt války, řekl bych, že by mě přežila.
Hledá-li někdo Shakespeara na Vysočině, určitě si neotevře básnickou prvotinu Tomáše Zdechovského. Možná proto, že není a nikdy nebude podřízena celospolečenskému vkusu stavějícímu básně na úzkoprse střežené formě a slovní nudnosti. Proto lze jen těžko hledat paralelu s jiným básníkem, který pocházel z Vysočiny či na ní působil, a který by tak svébytně budoval vlastní svět poezie postavený na realistické syrovosti básní s mnohdy překvapivým závěrem.