Právě v této době tak závažné zdravotní krize, kdy je život mnoha mužů a žen v Římě, v Itálii, v Evropě a ve světě radikálně zpochybněn, bych nikdy nebyl očekával, že uvidím významné kongregace římské církve tak nemotorným způsobem vrávorat mezi pastmi, které minulost nastražila pod nohy přítomnosti.

Probíhající Velikonoce uprostřed celosvětového koronarovirového běsnění. Nouzový stav s epidemiologickými opatřeními uzavřel pro věřící lid katedrály, kostely, modlitebny. Ve strachu z nákazy, ve strachu jeden z druhého sedíme tiše s úzkostí před mřížemi jejich předsálí nebo hledíme na jejich zavřené brány.

Když má papež František dát návod na prožití Velikonoc mimo kostely, říká jasně – vezměte evangelium a hleďte na kříž. Žádné online přenosy bohoslužeb nemohou nahradit vztahovost, blízkost, proces ptaní se. Heideggerovými slovy technika umožnila překonat vzdálenosti, vše je nyní na dosah ruky, ale nezajistila blízkost.

Litanie sestavené pro ekumenickou velikonoční vigilii v pražském kostele Českobratrské církve evangelické u Martina ve zdi.

Veronika je prvotinou těch, kdo uchovávají otisk Kristových ran, jeho tváře, neboť „sňali roušku ze svého srdce“ a podali ji trpícím. Milosrdní vidí Kristovu tvář v těch, kdo trpí, a sami ji zjevují světu tím, že trpícím prokazují účast, lásku a pomoc.