Již řadu let si stále zřetelněji uvědomuji, že je mezi námi, katolickými křesťany (nechci hovořit o jiných), nesmírně rozšířen hřích proti Božímu přikázání „nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu“ (Ex 20,16).

Po nestoudném chování Miloše Zemana, po mnoha prohlášeních jeho mluvčího, který se tragikomicky zaplétá do vlastních lží, po zbabělosti přímých svědků rozhovoru prezidenta s ministrem Hermanem se  rozhodnutí účastnit se nebo neúčastnit letošní hradní oslavy státního svátku stává nejen testem osobní statečnosti a občanské zodpovědnosti pozvaných,  nýbrž i významnou mravní křižovatkou současné české společnosti.

Mnozí Evropané se bojí muslimů, mají strach, že se nechtějí začlenit (integrovat), nýbrž jen chtějí přinést svoje pravidla, získat peníze a postavení, popřípadě vyvraždit Evropany, vzít nám naše „křesťanské hodnoty“, po nichž ale dříve (s odpuštěním) „neštěkl pes“. Ale když se již zde přítomní uprchlíci mají šanci vzdělávat a začlenit, nelíbí se to Evropanům taktéž. Tak oč nám tedy jde?

Max Picard. Vzděláním lékař, povoláním spisovatel. Filosof, teolog a nostalgický milovník světa kontinuity a přesahu, ve kterém věci dávají smysl a vyrůstají jedna z druhé. Člověk hrozící se megapolí, jemuž bylo nejlépe v tiché krajině Švýcarska. Tam nalezl svůj domov a tam se cítil šťastný.

Pontifikát papeže Františka z pohledu katolíka rozhodně nelze popsat jako nudný. Po synodě o rodině a exhortaci Amoris laetitia upoutalo v polovině letošního roku – v souvislosti s londýnskou přednáškou prefekta Kongregace pro bohoslužbu a svátosti kardinála Saraha – pozornost pro změnu téma liturgie. V Katolickém týdeníku se k této otázce vyjádřil Marián Sekerák článkem K diskusi o směřování liturgie. Přináší solidní argumenty a základní orientaci v tématu?