„Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska.“ Kolik zašmodrchaných a všelijak potlučených teologických definic o lásce jsem už četl. Kolik jsem jich slyšel v kostelech. A kolik jsem jich neslyšel tam a tehdy, kdy na ně lidská srdce čekala jako na smilování.

Německá autorka Doris Wagnerová odvážně zvedla výzvu k otevření důležitého tématu v katolické církvi. Spirituální zneužívání podle ní může kořenit už v rodině. Dopouštějí se ho někteří kněží v pastoraci, řádoví představení, vedoucí nových společenství, ba i samotné oběti. Spirituální zneužívání je jako sněhová koule. Nabaluje se na člověka od jeho mládí všude tam, kde je nezvládnutá spiritualita.

V časech, kdy se společenské i náboženské rámce jakoby chvějí, roste pro křesťany potřeba se více zabývat spiritualitou křesťanského života: co vlastně znamená být křesťanem, co znamená „žít křesťanský život”?

Zamysleme se nad přiběhem z Markova evangelia. Oba, rabi Ježíš i rabi Akiva, zde citují slova z Tóry. Ježíš tady nevystupuje jako učitel, ale jako zkoušený žák, který dobře odpoví na položenou otázku. Toto evangelijní čtení se dobře hodí pro neděli židovsko-křesťanského dialogu i největší židovský svátek Jon kipur – den smíření, který začíná dnes večer.

Na dnešní ekumenické bohoslužbě jsme slyšeli dva úryvky z Písma (Judit 8,9-17 a Jan 4,5-19), v nichž vystupují ženy: Judit a Samařanka. Mezi těmito ženami je propastný rozdíl. V obou příbězích je klíčovým pojmem voda.