Na jedné straně se zdůrazňuje, že synodalita neznamená demokracii, na druhé straně nelze popřít, že synodalita předpokládá určité demokratické prvky. Přitom je třeba rozlišovat organizační vedení církve a rozhodování o věroučných a morálních otázkách (Magisterium). Pokusme se o stručný pohled do obou zmíněných oblastí, bez nároku na hlubší historickou a teologickou argumentaci.

Na pozadí válečných konfliktů naší doby si znovu připomínám jeden z klíčových Ježíšových postojů, jímž je solidarita s trpícími, s hříšníky, s lidmi různých osudových kvadratur, s lidmi křižovatek. Ježíšova solidarita, jež je jedním z projevů jeho bezmezné lásky, není výběrová. 

V kontextu volby nového papeže – Lva XIV. – se jeví jako podstatné si uvědomit proměnu, kterou instituce papežství prošla, a to nejen za posledního papeže Františka, ale i za jeho předchůdců. Právě tato proměna ukazuje, že přenášení paralel historie a jmen může mít v mnoha ohledech omezený význam, že o papežství musíme v kontextu 21. století uvažovat nově.

Jedním z důležitých témat, které odkrývá proces synodality, je určitá pastorální záliba v průměrnosti a banalitě, v prostoru, kde nejsou konflikty, pnutí nebo spory, protože nevyhraněnost přechází do určité amorfní spirituality.