Články – Petr Cekota:

V sobotu 27. září se v Olomouci konalo další ze setkání olomouckého arcibiskupa s lidmi, kterých se osobně dotýká téma sexuálního zneužívání v církvi. Na prvním místě je třeba samozřejmě poděkovat arcibiskupovi za to, že se podobná akce vůbec koná. Přístup arcibiskupství k otázce, jak pomoci obětem, ale ukázal na jedno velmi slabé místo. 

V neděli 23. března se v katedrále sv. Václava v Olomouci slavila mše za oběti zneužívání, při které zazněla slova omluvy arcibiskupa Josefa Nuzíka. Arcibiskup připomněl bez bližších podrobností jméno kněze Karla Bartáka (1925-1998). Položil jsem si otázku, zda by si členové katolické církve v naší zemi nezasloužili i dnes alespoň stručnou a základní informaci o jedné z velmi temných kapitol dějin této církve právě v naší zemi? 

Děj filmu se odehrává v současnosti na Sardinii. Ale mohli bychom také říci, že by se mohl odehrávat kdekoli v „postcovidové době“, všude tam, kde se z lidí stávají zamaskované přízraky a kde jakákoli snaha vybřednout z nezvratnosti osudu je předem odsouzena k nezdaru. Kulisou příběhu obyčejných bezbranných lidí, kteří marně zápasí o záblesk naděje, je vyprahlá pustina, která odkazuje někam k Antonioniho existenciálním scenériím industriální Apokalypsy.

Knihu Dani Horákové O Pavlovi pokládám osobně za knihu roku, a není to jen proto, že kniha je sama o sobě zvláštní, stejně jako byl zvláštní uplynulý rok. Tím hlavním důvodem je to, že je to kniha, nad kterou se dá dlouze přemýšlet a skrze ni je možné reflektovat také mnohé jiné souvislosti, děje a stavy, které jinak zpravidla přísluší duchovním vědám.

Velehrad je dobré místo pro historické exkurze a konference, ale nevhodné pro duchovní prožitky. Ale není to vina Velehradu, stejně jako viníkem Ludvíkových křivd nebyla Strážnice. Možná je to vina společnosti, ve které žijeme, a tedy vina každého z nás... Tu vinu můžeme překrýt zpěvem, vínem, tancem či evropskými projekty. Ale nezbavíme se jí.