Články – Pavla Holíková:

Poslední srpnovou sobotu letošního roku se na zahradě u Smyčků v Semaníně konal Ekumenický den se společnou modlitbou, kterou jsme z nedostatku fantazie nazvali „Bohoslužba podle žen“. Snad se nám časem podaří vymyslet příhodnější název nebo ani žádné genderové označení nebude třeba. Jde o bohoslužbu s účastí členů různých církví, v jejíž přípravě mají přednostní místo ženy. 

V mém okolí a v mé společenské bublině po reportáži investigativního novináře Janka Kroupy o kauze na půdě pražského arcibiskupství ožily nepříjemné vzpomínky na způsob, jakým naši biskupové v roce 2018 vnesli téma Istanbulské úmluvy do pastýřského listu a na kazatelny katolických kostelů. 

Mluvíme-li v církvi o „klerikalismu zdola“, musíme si přiznat, že velkou měrou ho živíme my ženy. Nejen proto, že tvoříme většinu v živé farnosti, nebo proto, že většina žen v katolické církvi je spokojená a změny nežádá. Klerikalismus často bezděčně podporují i ženy s ambicí vymanit se ze zajetých struktur.

V německém Stuttgartu se ve dnech 29.-31. ledna konalo šesté a poslední zasedání reformního projektu Synodální cesta. Synodálové usilovali o dialog laiků s biskupy a jednali o čtyřech klíčových tématech: moc v církvi, sexuální morálka, forma kněžského života a role žen v církvi. Cílem projektu bylo společné nacházení cesty z hluboké krize.

Německá autorka Doris Wagnerová odvážně zvedla výzvu k otevření důležitého tématu v katolické církvi. Spirituální zneužívání podle ní může kořenit už v rodině. Dopouštějí se ho někteří kněží v pastoraci, řádoví představení, vedoucí nových společenství, ba i samotné oběti. Spirituální zneužívání je jako sněhová koule. Nabaluje se na člověka od jeho mládí všude tam, kde je nezvládnutá spiritualita.