Kniha Miroslava Nedorostka má příznačný podtitul: Kněz, politický vězeň, dělník a biskup skryté církve. Život kněze ve druhé polovině 20. století. Je to biografie nejen kněze Stanislava Krátkého, ale i celé české katolické církve, tedy nejen té skryté, v podmínkách totalitního státu. Protože “oficiální” a “tajnou” církev od sebe nelze oddělovat, jde totiž jen o dvě větve téže církve.

Maruška Kudeříková – komunistická svatá, dokonalá ikona? Nebo zfanatizovaná postpubertální dívčina s vymytým mozkem, plující na vlně adrenalinu, která ji donesla až pod ostří gilotiny? V těchto dnech si připomeneme jedno pozapomenuté, nicméně mrazivé výročí. Narozeniny mladé dívky, za pouhých pět dní následované smrtí. A to smrtí násilnou.

Už dvakrát jsem na těchto stránkách napsala úvahu s nadpisem „Benedikt to zvládl“. Poprvé jako reportáž o jeho návštěvě České republiky a podruhé jako zamyšlení po jeho abdikaci. A dnes mu věnuji vzpomínku a musím opět uznat, že to zvládl - tu nejdůležitější zkoušku, přechod na věčnost.

Miloš Doležal dokonale ovládá umění dodržet dokumentární věrnost, a přitom nebýt suchopárný. To se projevuje nejen v tak zásadním díle, jako je literárně pojatý životopis P. Josefa Toufara, ale i v miniaturách z doby tak zvaného reálného socialismu. Jeho dílko zaujme svým neotřelým titulem: Jízda na skle ochcanou strání.

Román Bílá voda má skoro 700 stránek. Vůbec se nedivím, že autorka na svém díle pracovala celých deset let a že zahodila dvě verze. Kateřina Tučková napsala román, ne reportáž. Není to lehká četba a někomu může připadat i kontroverzní.