V úterý 20. dubna proběhl online diskuzní pořad „Celibát“ pořádaný „Dominikánskou 8“, který byl moderován Benediktem Mohelníkem. Jeho hosty byli Václav Malý, Tomáš Petráček a Eva Klípová. I když samotní přítomní řečníci byli kněží, kteří se doživotně zavázali celibátem, lze si vážit toho, že organizátor akce pozval také manželku katolického duchovního východního obřadu, který byl vysvěcen tajně v roce 1985 Václavem Konzalem. 

Křesťanství se po celou dobu své existence pohybuje mezi dvěma krajními polohami. Mezi otevřeným multikulturalismem, který chce křesťanství přinést do světa a hledá jeho kulturně možné formy předávání, a mezi něčím, co bychom mohli označit jako specifickou formu nacionalismu, respektive etnocentricity. Že jde o problém starý, jasně dokládá již Nový zákon. 

Kongregace pro nauku víry odpověděla negativně na otázku, jestli mohou kněží žehnat svazkům mezi osobami stejného pohlaví. Jak se po takovém „responsu“ cítím? Zle. Stydím se za svou církev, jak řekla na twitteru ministryně Hilde Crevits. A cítím zejména intelektuální a morální nepochopení.

„Uprostřed umírání, pandemie, bezpráví a společenského kolapsu je naděje nedostatkovým zbožím. Dnes znovu zoufale potřebujeme „kamínek naděje“. A tou nejúžasnější ze všech nadějí je víra, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých.“ píše ve své knize Naděje navzdory americký teolog, pastor a spisovatel Timothy Keller.

Nedávno jsem si přečetl na Christnetu podnětný rozhovor Potřebujeme odvážné biskupy, kde církevní historik H. Wolf říká: Co vlastně brání tomu, aby byla finanční odpovědnost v diecézích převedena zásadně na volené laické orgány? Vzhledem k tomu, že se financím a právu v církvi věnuji dlouhodobě, dovoluji si napsat krátkou polemiku s historikem Wolfem.