Kulaté výročí ukončení čtvrté a poslední části druhého vatikánského koncilu (1962–1965) je příležitostí se zamyslet nad jeho dopady a odkazem. Nepochybně za šedesát let se svět razantně proměnil a proměňuje, takže žádná sentimentální nostalgie koncilových veteránů nepomůže církvi hledat řešení jejich současných problémů.

O terapeutickém působení přírody i o tom, že příroda má také svůj duchovní rozměr, který umí léčit a utěšit naši duši a srdce, a dokonce že může vést člověka k nalezení Boha a smyslu života, hovoříme s děkanem Fakulty zdravotních studií Univerzity Pardubice Karlem Sládkem.

Sebepojetí církve se ve všech dobách odráželo i v církevní architektuře. Týká se to i aktuálního důrazu na synodalitu. Příkladem je mj. katedrála svaté Hedviky v Berlíně. V celém prostoru není žádný stupeň, všichni tvoří na jedné úrovni jedno společenství.

Německá autorka Doris Wagnerová odvážně zvedla výzvu k otevření důležitého tématu v katolické církvi. Spirituální zneužívání podle ní může kořenit už v rodině. Dopouštějí se ho někteří kněží v pastoraci, řádoví představení, vedoucí nových společenství, ba i samotné oběti. Spirituální zneužívání je jako sněhová koule. Nabaluje se na člověka od jeho mládí všude tam, kde je nezvládnutá spiritualita.

V záplavě komentářů a nekrologů týkajících se emeritního pražského arcibiskupa a kardinála Dominika Duky, který vstoupil v úterý 4. listopadu do Otcova domu, si dovoluji zveřejnit vzpomínku, která ukazuje tohoto muže a pastýře v laskavém, měkkém světle.