Kohákovy postoje budily v české veřejnosti souhlas i kontroverze. V jeho osobě a díle se české evangelictví vrátilo z exilu ve velmi odlišné podobě, než v jaké do exilu odešlo. Vrátilo se však v podobě, která živě a výrazně vstupuje do současné české kultury.

Polemiky jsou nepominutelnou součástí odborné práce. Stojí ovšem na důvěře. I pokud s oponentovými názory nesouhlasím sebevíc, předpokládám, že k nim dospěl vlastním přemýšlením a poctivou prací se zdroji – ledaže bych měl pádné důkazy o opaku.

Následující text nastoluje otázku, jakým způsobem člověk vstupuje do potravního řetězce s ohledem na vztah ke světu a biosféře obecně. Do doby, než byly určité zvyklosti (obřízka, použití nekvašených chlebů, rozlišování čistých a nečistých zvířat apod.) sakralizovány během Mojžíšova působení, byla hlavním kritériem otázka přežití. V pozdějších dějinách Izraele nabrala na významu otázka kulturní identity v konfrontaci s kenaánskými národy.

Jako tehdy i dnes je strach špatný rádce. Církve ve střední Evropě potřebují změnit dikci i strategii, od jalového „bránění“ přejít k dialogu založeném na naslouchání, k trpělivosti v hledání nového tvaru společnosti budoucnosti.

Odchod Erazima Koháka znamená další ztrátu v generaci filozofů, kteří jsou spojeni s vlnou moderního raně fenomenologického myšlení, především ztrátu v řadách přímých pokračovatelů Jana Patočky či prezidenta Masaryka. Dnes již přímé následnictví této linie může držet jen pár osobností, které nesporně dotvářejí panteon toho, co bychom mohli označit jako česká identita.