Před koncilem bylo hlavní myšlenkou postní doby rozjímání o utrpení Páně. Pokoncilní liturgie se vrátila k dávné tradici a vnímá toto období jako duchovní obnovu. Postní doba znamená pozvánku k zamyšlení nad vlastní existencí, nad směřováním našeho života. Protože ale coby zaměstnaná žena kmitám mezi domácností, dopravními prostředky a pracovištěm, stalo se mi to, co každý rok: toto liturgické období mi proklouzává mezi prsty. Došlo mi, že potřebuji nějaký záchytný bod.

Většinou se předpokládá rozdělení rolí v katolické církvi na laiky a kleriky za dané. Klerikové jsou v tomto pohledu členové zvláštního ordo (řádu) v katolické církvi a právě proto mají nezastupitelné a výsostné postavení v oblasti svátostí: bez nich „nelze“ slavit třeba eucharistii. Protože katolickou církev bez eucharistie si lze těžko představit, toto pojetí zřejmě nutně vede k představě, že církev s kleriky stojí a padá: nejsou-li klerici, nemůže vlastně ani řádně fungovat církev.

Kristus byl vzkříšen, opravdu byl vzkříšen!

Χριστός ἀνέστη!

Resurrexit Christus!

Cristo è risorto!

Kdo nám vládne? Nabídka je pestrá. Dnes nám vládne vláda v demisi v čele s vyšetřovaným předsedou. Letos je to 70 roků, kdy se na mnoho let chopila moci vláda jedné Strany. Angličané mají sice populární královnu, ale ta jim nevládne, tuto roli má vláda a parlament. Vlády přicházejí a odcházejí, střídají se dobré se špatnými. O Velikonocích si připomínáme skutečnost, že nad tím vším je ještě jedna vláda v čele s Králem, který se vymyká všem představám mocného panovníka.

Již loni jsme v postní době přinesli poselství maronitského arcibiskupa v Damašku. V lednu, v den svátku Obrácení sv. Pavla, se pak Nassar obrátil na celou církev a požádal o modlitby za ukončení bojů v Sýrii. Podle zpráv agentur byla dokonce zasažena arcibiskupova rezidence v křesťanské čtvrti Damašku a Samir Nassar unikl jen zázrakem. Arcibiskup tak volá ze zničené a rozvrácené země. Před Velikonocemi tato slova rezonují Svatým týdnem.