Nikdo nemůže nic namítnout proti tvrzení, že znepokojení radikálním islámem v souvislosti s děsivými akty terorismu obchází pro mnohé lidi jako „strašidlo“ určitě nejen západním světem. Není pochyb, že některé verze islámu obavy vyvolávají vskutku oprávněně, nicméně islám rozhodně není monolit. Registrujeme pestrou škálu jeho tvářností jak z hlediska tak říkajíc věroučného, tak z hlediska způsobu prožívání ze strany jeho vyznavačů.

Počátkem letošního léta vydala Univerzita Palackého v Olomouci knižně disertační práci mladého sociologa Jiřího Horáka, kterou nazval Dechristianizace českých zemí. Sekularizace jako záměr. Jak je již z titulu zřejmé, publikace se zabývá příčinami nízkého podílu obyvatel České republiky, kteří se považují za křesťany, respektive za katolíky.

Zatímco na hit letošní okurkové sezóny aspirují s trapností hraničící polemiky o vztahu křesťanství a islámu, v nichž se na českých televizních obrazovkách vrství zahořklé osobní spory, v arabských zemích se další bomby snaží utlumit ti, kteří pozvedli hlas proti fundamentalismu.

Nová kniha psychologa Jeronýma Klimeše Křesťanství, vztahy a sex se zabývá problematikou partnerství a rodiny. Ponechám stranou celý obsah knihy, která by si zasloužila péči početnějšího autorského kolektivu a dohled kvalifikovaných recenzentů. Ponechám také stranou poněkud svérázný styl překypující příklady z poradenské praxe a bonmoty. Tímto textem reaguji především na názory a doporučení v přístupu k lidem s odlišnou sexuální orientací.

Teze, se kterou se dnes v církvi i ve společnosti setkáváme na každém kroku, totiž že je islám zlem, a že jde o náboženství násilné, spjaté s aktivitou Zlého, není teze nijak nová. Již sv. Jan Damašský (zemř. 749), nebo vlastním jménem neznámý arabský křesťan podepisující se jako Abd al-Masíh ibn Isháq al-Kindí (žil na přelomu 8.–9. stol.), identifikovali islám s dílem ďábla.