Zdá se, že syrská válka je nejkrutějším dramatem, jaké svět viděl po 2. světové válce…

S utlumením násilí se svět odvrací a zapomíná na bídu Sýrie, jež se utápí ve svých hlavních problémech.

Zanedlouho, 17. prosince, uplyne přesně sto let od okamžiku, kdy se spojily dva největší české protestantské proudy, a tím vznikla nová Českobratrská církev evangelická (ČCE). Nabízí se proto prostor pro bilanci, zamyšlení nad tím, kam ve stoletém procesu svého formování dospěla a jak vypadá. Jaká je identita dnešní církve? Co se jí daří a kam by se mohla (měla?) do budoucna posunout?

Na rozhraní Staré a Nové smlouvy stojí majestátná postava proroka Jana Křtitele. Byl mužem, který připravoval Advent – příchod Božího Syna do lidských srdcí. Měl také velikou výsadu, jednou dokonce ukázat na Ježíše a zvolat: „Beránek Boží, který snímá hřích světa.“

Pokud se někdo domníval, že stav soupeření mezi křesťanstvím a islámem na vlastním území, tedy v Evropě, může přinést nějaké náboženské (míněno křesťanské) oživení na našem kontinentu, by měl být opatrný. Zvýšení počtu muslimů v Evropě zatím nepřineslo křesťanskou obrodu, ale spíše posílilo myšlenku sekulárního státu.

Tažení proti ratifikaci Istanbulské úmluvy vychází z mylných předpokladů, opírá se o překroucené a nepravdivé argumenty, zbytečně vyhrocuje situaci a rozděluje a vyčerpává českou katolickou církev.