Jedna věc je jasná hned od začátku. Přednosta Ústavu etiky a humanitních studií 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze nesnáší prázdné žvanění druhých, ale ani to své. Nemá rád fňukání tam, kde ho není třeba a kde je hrubě nedůstojné. Než hodiny tlachat o tom, jak je to na světě složité, v jak strašném stavu se církev nachází a jak jsou její hierarchové jakoby vystřižení ze Scorseseho filmů, je lepší se zvednout a jít něco dělat.

Konzervativní směr v katolické církvi je přesvědčený, jak zmiňoval profesor Sousedík ve své polemice s Tomášem Halíkem, že Bůh tím, že sestoupil do dějin, poskytl člověku něco, co nepodléhá proměnám času a otvírá člověku perspektivu věčnosti. Progresivisté naproti tomu tvrdí, že církev musí jít s dobou. S tím nesouhlasí konzervativci, mezi které patří i autoři Correctio filialis.

Jeho skromnost a pokora z něj udělaly celosvětově populární osobnost. Ale uvnitř církve rozzuřily jeho reformy konzervativce a zažehly revoltu.

S jedním z autorů knihy Katastrofa křesťanů. Likvidace Arménů, Asyřanů a Řeků v Osmanské říši v letech 1914-1923 Michalem Řoutilem jsme hovořili o tom, proč k tragédii došlo, jakou roli v tehdejších událostech mělo náboženství či stát. A proč podle něj neexistuje žádné poučení z dějin, ale přesto kniha nevyznívá zcela pesimisticky…

Kolega Dvořák mi snad odpustí, že jsem se nad jeho velmi pečlivým, zcela logickým a nepochybně dobře míněných textem, svědčící o solidním scholastickém tréninku, trochu usmíval. Vzpomněl jsem si, jak i mne jako mladého konvertitu při horlivém studiu novotomistických učebnic teologie těšila ta skládanka do sebe zapadajících sylogismů jako intelektuální hra. Kdyby byl kolega Dvořák knězem, seděl po desetiletí dlouhé hodiny ve zpovědnici a naslouchal stovkám životních příběhů, viděl by to jinak.