Papež František se k tématu techniky vyjadřuje poměrně často a silně kriticky. Tyto jeho názory je třeba chápat v širší perspektivě, než jakou si možná – v kontextu okcidentálního kulturního okruhu – nebo jeho „kampusových bublin“, o kterých hovoří Václav Bělohradský, uvědomujeme.

Spiritualita představuje specifickou lidskou reakci na proměnlivost světa. Zdá se, jak ukazuje Luckmann, že představa plně nenáboženské společnosti je v západním kulturním okruhu nerealizovatelná.

Psát nekrolog osobností, jako je František X. Halas, představuje úkol v řadě ohledů obtížný, neboť v něm musíme vnímat přítomnost mnoha rovin a rolí, které Halas ve svém životě zastával a prožíval.

Kniha Kateřiny Tučkové Bílá Voda představuje velice dobře řemeslně zpracovaný román, který eklesiologicko-sociologicky otevírá zásadní otázku, totiž jakým způsobem se současná katolická církev vypořádala s fenoménem Koinótés, respektive, jaké jeho sentimenty můžeme stále ve společnosti nalézt.

Koncept pojmenovaný Thomase Luckmannem v 60. letech jako „neviditelné náboženství“ představuje zásadní pastorální a spirituální výzvu pro křesťanství v postmoderní Evropě. Snaží se ukázat, že vulgární představa sekularizace jako odvržení náboženství není sociologicky vhodným popisem současného světa. Kdo jsou a co poptávají nábožensky chladní či neviditelní?