V této zemi je podle ústavy islám státním náboženstvím. Na cestách běžně potkáte vozítka s tlampači a jednoduchým ozvučovacím zařízením: vousatí muži s přísnou tváří s nimi cestují od dědiny k dědině a svolávají věrné do mešit či na zvláštní náboženské události.

Jeden z nejdůležitějších úkolů, kromě naší profesionální dráhy, je najít bytost, se kterou můžeme sdílet radosti i bolesti našeho života. Pro většinu z nás takový vztah vyústí v manželský svazek, ve kterém probíhá emotivní, sexuální a sociální komunikace. Podstatné je nejen najít toho pravého člověka, ale především neztratit ho v bouřích a těžkostech našeho žití.

Už víc jak dvacet let se stále potkávám, a až střetávám, s protichůdnými postoji a pohledy na milosrdenství Boží a na jeho milost.  Už na fakultě v Praze jsme se, při plánované zkoušce z traktátu o milosti, opakovaně přeli až hádali s naším profesorem Wolfem o tento úhel pohledu na Boží milost. Přeli jsme se urputně, protože nám bytostně vadilo pojetí „zvěcnění“ smyslu milosti. Jsme závislí na milosti jako na pečivových dávkách nebo osobní vztah s Bohem, zakládá smysl milosti?

Odhalených skandálů katolických kněží, kteří zneužívali svého postavení a nezvládali svou sexualitu, jako by nemělo konce. Ale ani pastoři a faráři protestantských církví nejsou vůči nezvládnuté sexualitě imunní. Jak zvládat sexuální pokušení, které začíná církevnímu služebníku přerůstat přes hlavu, co doporučit a jak čelit selhání, které se stane, a vyvarovat se tak pokrytectví?

Marie Kolářová ve svém příspěvku Trest smrti je nepřípustný za všech okolností reaguje na text Romana Jocha, ve kterém Joch komentuje nedávné vyhlášení papeže k trestu smrti. Mám za to, že se autorka se svými argumenty s námitkami Romana Jocha míjí.