Výročí padesáti let od setkání biskupských konferencí zemí Latinské Ameriky (CELAM) v peruánském Medellínu v srpnu 1968 si připomněl kongres, který proběhl na přelomu srpna a září tohoto roku v San Salvadoru. Pod názvem Nářek chudých a země se nás dotýkají: 50 let od konference v Medellínu pořádala kongres Amerindia, společnost teologů Latinské Ameriky a Karibiku. Zúčastnilo se ho přes 600 zájemců z 28 zemí, včetně dvou hostů z České republiky.

Pravděpodobně se nemýlím, když se domnívám, že skutečné Evropě je cizí absolutní optimismus, víra ve všeobecný a nutný pokrok. Hodnoty minulosti jsou pro ni ještě tak živé, že cítí, co vše je ve hře. Evropa už viděla zánik tolika nevratných věcí; sama byla vinna tolika dlouhými vražednými válkami, že je schopna vycítit nejen kreativní možnosti, ale také riziko, ba tragédii lidské existence.

Vyjde-li v současné době sbírka básní, je to bezesporu událost. Vždyť po boomu devadesátých let se v edičních plánech vydavatelství objevuje stále méně poezie a básníci se opět musí uchylovat k samizdatu. Není to ovšem nic nového pod sluncem. Debutující básníci to nikdy neměli snadné a výjimkou není ani Karel Hynek Mácha – je známo, že svůj Máj musel vydat vlastním nákladem.

Ve farním zpravodaji královéhradecké farnosti katedrály sv. Ducha, v prvním letošním čísle z 9. září, jsem si přečetla tento nepodepsaný článek k Istanbulské úmluvě.

Jsem jeden z těch římských katolíků, kteří nikdy neslyšeli o kněžích, jež sexuálně zneužívali děti, a které nikdy ani nenapadlo, že by někdo takový mohl být. Stejně tak by mě ani nenapadlo, že může existovat klerikální systém, který zneužívající kněží chrání spíše než jejich oběti, systém, který utrpení zneužitých znásobuje.