O skandálním svatováclavském kázání mons. Petra Piťhy toho již bylo napsáno mnohé. To, co však v reakcích takřka chybělo, je odkaz na mezinárodní kontext (ultra)konzervativních náboženských skupin bojujících proti ratifikaci Istanbulské úmluvy, ale i proti „genderové ideologii“ a právu na potrat.

Debata o tom, co patří k jádru křesťanské víry, trochu připomíná diskusi, co všechno můžeme odsekat z člověka, aby pořád ještě zůstal naživu. Docela hodně. Můžeme postupně ubírat různé koncily a synody, myslitele, dogmata, více či méně závažná prohlášení, vyškrtat pár autorů z prostředí konkurenčních konfesí. Pak ještě zbude evangelium. Tam se tvůrčí činnost nezastaví, protože jsou tu ještě zázraky.

Rozhovory na vážné téma by měly být odlehčeny dobrou mírou humoru a nadsázky. Jedná-li se navíc o téma, které nemine žádného ze čtenářů, tedy skutečnost smrti a umírání, mělo by být odmocnění takové vážnosti principem celé knihy. Řekne-li se v České republice „hospicová a paliativní péče“, jako synonymum se okamžitě vybaví jméno lékařky Marie Svatošové.

Mnohá sekulární media se netají škodolibou radostí, lidé pověrčiví poukazují na Nostradamovo proroctví, podle kterého by současný papež měl být tím posledním. Protože se provalily moc nepěkné věci, mnozí věřící jsou zarmouceni a znejistěni. Konzervativní kruhy upínají své naděje k návratu před koncil, neboť se domnívají, že tehdy bylo všechno jasné, pevně dané, jako rubriky v misálu. 

Před několika lety se řada takzvaných „tradicionalistických“ katolíků zvláště v řadách kléru rozhněvala na papeže Františka, když se proslechlo, že v tichosti rozhodl, že kněžím mladším 65 let se již nebude udělovat čestný titul „monsignor“. Jednalo se o chabý první krok ve snaze zastavit církevní kariérismus a kulturu klerikalismu, která je v církvi tak zjevná, ale bylo to přinejlepším polovičaté.