Biskup Václav Malý, kdysi mluvčí Charty 77, dnes mluvčí svědomí české společnosti, poskytl interview pro letní vydání časopisu Universum. Rozhovor o odvaze přijmout odpovědnost, o obavách českých voličů, národní identitě a křesťanských hodnotách a o roli české církve. 

Mé dva největší omyly se týkají mého pohledu na společnost, s níž jsem osudově spojil svůj život, a na katolickou církev. Od dětství jsem se zajímal o historii, zvláště českou, na počátku puberty jsem vlivem Jiráska a množství historických románů, filmové Husitské trilogie Otakara Vávry a protikatolických textů z první republiky i padesátých let byl zapálený národovecký husita.

Děkuji panu  psychologu Daliborovi Špotovi za skvělou analýzu polemiky Ronalda Němce, v níž upozorňuje na řadu stereotypů a kognitivních omylů, jichž se autor dopustil a které pokládá za racionální argumenty.  Nejde ani tak o kritiku autora polemiky, jako spíše o to, abychom si uvědomili, že k takto zjednodušenému černobílému vidění má sklon většina z nás. Diskuze se týká LGBT manželství, ale zasahuje do širší problematiky - jak vnímáme druhé, kteří jsou v něčem odlišní, jak je respektujeme a jak s nimi komunikujeme.

Hospodin je proti mně! To neříkám já – aspoň ne teď a ne tady. To říká paní Noemi, hrdinka knihy Rút. Říká? Ona to vzdychá, ona to pláče, ona to křičí, ona to drtí mezi zuby. Ty pocity si asi dovedeme představit: Měla muže – už ho nemá. Měla syny – už je nemá. Měla nějaký majetek – už ho nemá. Má jen snachu, která jí z nějakých nepochopitelných důvodů zůstala věrná. S tou snachou se vrací do Betléma.

Uplynulou sezonu pražské Národní divadlo uvedlo nové nastudování Janáčkovy opery „Výlety páně Broučkovy“. A to v inscenačním pojetí, které vzbudilo mezi kritiky rozpaky. Nikoli však kvůli nějaké domnělé či skutečné skandálnosti, nýbrž kvůli komplikované uchopitelnosti a nekoncepčnosti.