První věta prvního čtení ze Skutků apoštolů zněla: „Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě.“ A Skutky apoštolů nám minulou neděli řekly, kdo ti „všichni“ byli: apoštolové, ženy, Ježíšova matka Maria a jeho příbuzní. Letnice nejsou událostí nějakého pánského klubu apoštolů. Duch svatý sestupuje tam, kde je celé společenství, muži i ženy, učedníci i příbuzní, ti viditelní a v popředí i ti méně viditelní či spíše méně viditelné v pozadí.

Při zpětném pohledu na velikonoční období pozorujeme jasnou linii: prázdný hrob, zjevení Vzkříšeného, Nanebevstoupení a Seslání Ducha svatého. Ale pro apoštoly, kteří tyto události prožívali reálně, nikoliv liturgicky jako my v pohodlí kostela, to nebyl přehledný příběh. Byl to čas plný úžasu, strachu, nepochopení, zmatku, nečekaných zvratů, ale také radosti a postupného dozrávání. 

Proč zemřel Ježíš? Zemřít musel, protože vzal na sebe náš lidský úděl, tedy i smrt. Ale proč zrovna potupnou a mučivou smrtí na kříži? Jedna ze základních pravd křesťanské víry má jednoznačnou odpověď: „Syn Boží se stal člověkem, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil a na věky spasil.“

Nevím, zda synodální proces přináší českým katolíkům spíše zklamání nebo povzbuzení. Jistě motivoval alespoň některé katolíky k aktivitě a přispěl k onomu poznání, že „my jsme církev“, k zážitku, že církev není nějaká vnější instituce, kterou navštěvujeme, ale že ji spoluvytváříme reálně a konkrétně. 

Prý narůstá počet dospělých katechumenů… Hlavně aby se pokřtěným v církvi líbilo.
Vloni jsem byl požádán jednou pražskou farností o přednášku na Noci kostelů. Místní lidé vše výborně přichystali. Po přednášce jsem se ptal: „Jak jste prožili Velikonoce? Jak snášíte slova velkopátečního čtení z Izaiáše z našeho lekcionáře: ‚Hospodinu se zalíbilo zdrtit svého služebníka utrpením’? A jak snášíte slova velikonočního chvalozpěvu: ’Ó, šťastná vina… Vpravdě nezbytný byl hřích Adamův‘?“