Strážcem adventu je svatý Ondřej, svatý Martin jím není, ale dá se označit za jeho „předskokana“, nejen proto, že kdysi opravdu stál na počátku období před Narozením Páně: Quadragesima sancti Martini. Quadragesima, čtyřicet, bylo synonymum pro půst. Přímo symbolické je, že právě 11.11. v 11 hodin roku 1918 skončila Velká, později nazvaná I. světová válka – v den svatého Martina, patrona všech vojáků,

Skončená římská synoda o synodalitě přinesla řadu impulsů, které budou postupně analyzovány. Jedním z klíčových témat je sebepojetí církve jako periferie, které vyžaduje přehodnocení některých mocenských struktur a představ o tom, jakou roli by ve společnosti měla hrát.

Dnes je valcha u starýho Růžičky, dej si prachy do pořádný ruličky, zpívá v písni Hapky a Horáčka Richard Müller… Aby Tě neokradli. S podobnými pocity píši i já tento text. Nebývá zvykem recenzovat pouhopouhou jednu kapitolu knihy – zde kapitolu „Láska“, představující životopis autora ve smyslu jistého osobního Desatera –, ale u tak obsáhlého textu, jakým je text výše uvedené knihy, si tuto recenzi dovolím. Důvodem mé recenze nebyly dobré a lidsky trefné otázky paní Kalenské, nýbrž reakce Marka Váchy, k nimž se tato recenze vztahuje.

O tom, že láska prochází žaludkem a že společné jídlo s blízkými a přáteli dělá člověka obyčejně šťastným, jistě nepochybuje ten, kdo tohle ve svém životě prožívá. Souhlasím s hercem Jiřím Sovákem, který jednou řekl, že „žrádlo je druhá Bílá hora českého národa“.

Oznámení o přesunu činnosti Centra teologie a umění na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy (KTF UK) do nového působiště coby odborné sekce České křesťanské akademie doprovodila v některých diskusích informace, že svoji činnost ukončilo poslední takové účelové zařízení fakulty.