Poměr církve jako nositelky náboženského života ke státu a státnímu zřízení má v západní tradici zvláštní charakter. Roli garanta a moderátora náboženského života nárokovali zároveň panovník jako hlava státu a rovněž církevní představitelé. Jejich soutěžení dávalo evropským dějinám část jejich vnitřní dynamiky a další osu vývo­je.

Podobně jako americký prezident, také hlava katolické církve je obklopena řadou spolupracovníků v různých, byť neformálních, stupních blízkosti. Kdo jsou tito lidé a jaké úkoly při své práci plní?

V poslední době jsme svědky emotivních projevů jak zástupců církví, tak reprezentantů levicových stran, či nových politických uskupení na téma tzv. církevních restitucí.

V současné době se stále více hovoří o potřebě nové evangelizace, dialogu církve se světem, hlásání evangelia. Jedním dechem ale můžeme slyšet slova o tom, že je církev nevěrohodná, má své skandály atp. Příklad, který nabízí Matteo Ricci, může být ukázkou toho, jak má vypadat nová evangelizace, která bude založena na dialogu vědy a víry, lidskosti a věrohodnosti toho, kdo hlásá evangelium.

Několik starých babiček v jinak prázdném, pozlacenými sochami vyzdobeném kostele – to je obrázek současné církve nejen v Česku, ale v celé Evropě. V kostele Smíření v Taizé, vesničce ve francouzském Burgundsku, to však vypadá úplně jinak. V rozlehlém prostoru s jednoduchými dekoracemi se tísní pět tisíc mladých lidí.