Dne 28. srpna 1963 Martin Luther King pronesl svou slavnou 16minutovou řeč nazvanou Mám sen. „Sním o tom, že mé čtyři malé děti budou jednoho dne žít v zemi, kde nebudou posuzovány podle barvy své kůže, ale podle charakteru,“ řekl na slavném shromáždění. V novém hollywoodském životopisném snímku však tato slova nesmějí zaznít.

Islám(istic)ká patálie hýbe současností. Málokdo události posledních týdnů a měsíců nechává bez povšimnutí. Kdekdo se k situaci vyjadřuje. Prezident republiky vyzývá k vojenskému úderu mezinárodního souručenství na Islámský stát a vůbec tvrdému postupu vůči projevům islamistického terorismu. Na straně druhé mnoho názorů varuje před zveličováním problému, odmítá bipolaritu muslimského a křesťanského vidění světa. Jedno i druhé vidění má vady na kráse.

Jeden ho miluje pro jeho úctu a lásku k životu a pro rozhodnutí vybrat si za chrám modlitby a života matku Přírodu. Druhý vidí ve Františkovi asketu, jehož přísnost v podmínkách současného světa napodobuje, aniž by už viděl, že tam, kde takový moderní asketa končí se svojí energií a odhodláním, pár miliard lidí tohoto světa začíná. V zoufání a bídě, ze které není úniku.

Když se ohlédnu nazpět, tak se mi osmdesátá léta jeví jako zlatá léta evangelizace. Evangelium tehdy v podstatě nemělo konkurenci. Nejvážnější konkurencí byli tehdy Svědkové Jehovovi. V komunismus prakticky nikdo nevěřil – pro přemýšlivé lidi nebyl alternativou.

Když sv. Jan Pavel II. v reakci na ideově-politický kurz EU konstatoval, že máme co do činění s novou, skrytější a zákeřnější ideologií Zla, která staví lidská práva proti člověku, neudělalo to velký dojem ani na katolíky. Když Benedikt XVI. v téže souvislosti mluvil o diktatuře relativismu a sebenenávisti Západu, nejhlučněji mezi českými intelektuály reagoval neomarxistům blízký V. Bělohradský. Ten ve stylu potrefené husy ujišťoval, že není vlastencem Západu, protože nezná v dějinách větší katastrofu, než je existence heterosexuálního bílého muže.