Z účasti na bohoslužbě ve Wotrubově kostele Nejsvětější Trojice jsem si odnesl především jednoduchý postřeh. Není nijak nový. Jen nově bytostně prožitý. Podstatná otázka, jak dnes zvěstovat evangelium, jak svědčit o radosti z nového života v Kristu, nespočívá v tom, jakou kdo hraje roli uvnitř církve.

Rád bych reagoval na článek Pavla Černého Evangelium podle vraždících andělů, který komentuje instalaci soch andělů na Mariánském sloupu na Staroměstském náměsti v Praze. Na počátku bychom se mohli shodnout na tom, že máme jedno společné Písmo a z něho například vychází ikonografie křesťanského umění, od starověkého přes středověké u až po katolické křesťanské umění, počítaje v to samozřejmě i  sochu Panny Marie na vrcholu Mariánského sloupu od Jana Jiřího Bendla.

Nizozemský církevní historik přináší překvapivé souvislosti mezi Husem a luterány v jeho vlasti. Nejen Martin Luther, ale i nizozemští luteráni mají s Husem leccos společného.

Kniha Josef Zvěřina a teologie agapé, za kterou jako editorka stojí teoložka a univerzitní pedagožka Zuzana Svobodová, není jen souhrnem příspěvků různých autorů ze zvěřinovského sympozia, které se konalo loni ke 110. výročí Zvěřinova narození. Jde předně o knihu, jež přichází v pravý čas do prostředí české, katolicky orientované teologie a místní církve, které zvěřinovské občerstvení potřebují nejen podle mého mínění doslova jako živou vodu.

„Domnívám se, že evangelium vraždících andělů není dnes nejlepší příklad inkulturace evangelia," píše k doplnění Mariánského sloupu o sochy andělů emeritní předseda Ekumenické rady církví. Spíše to podle něj působí rozladění, které na obou stranách využijí ti, kteří by rádi oživili historická nepřátelství. Je to materiál pro ty, kteří chtějí rozbíjet ekumenismus a upínat se k minulosti, soudí Pavel Černý.