Nemohu skrýt rozpaky nad posledním pastýřským listem našich biskupů z neděle 13. května, neboť mi uniká jeho praktický smysl, nemám-li si myslet, že jeho cílem je podpora negativních protievropských nálad. Naprostá většina návštěvníků bohoslužeb si už nepamatuje, co je obsahem Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (zkráceně Istanbulské úmluvy), která byla podepsána před dvěma lety a k jejíž ratifikací má v nejbližší době dojít.

Čtenář nábožensky orientované literatury slaví ve společnosti, namířené alespoň v hrubých obrysech ke svobodě, hotové žně. V papírové či elektronické podobě si koupí nebo výpůjčkou může udělat ze svého domova knihovnu, kterou by mu záviděl i Umberto Eco. Je dobře, že také u nás je z čeho vybírat a že stále ještě máme možnost si podle svých možností objednávat či půjčovat knihy ze svobodného, demokratického, liberálního světa.

Otázka setrvání pražského arcibiskupa kardinála Dominika Duky v úřadu se těší velké mediální pozornosti. Dychtivé očekávání dalších zpráv ohledně jeho osudu je pozoruhodné v zemi, kde se k náboženské víře hlásí velmi málo lidí a v průzkumech důvěryhodnosti institucí veřejného života se církve dlouhodobě umísťují na nejnižší příčce. Jak je vidět, kardinálu Dukovi se prostě daří na sebe strhávat mediální pozornost.

V pondělí 7. května byl obnoven proces s americkým evangelickým pastorem Andrew Brunsonem, který je kvůli údajnému napojení na „terorismus“ rok a půl vězněn v Turecku. Zadržení Andrew Brunsona nahrává vyostření vztahů mezi Washingtonem a Ankarou, které se zhoršují už od začátku syrské krize.

Proklímal jsem kdysi dávno nekonečné hodiny „marxáku“, kde Karla ovívali kadidlem, ale neodvažovali se ani náznakem udělat to, co dělal on, postavit se proti vládnoucím poměrům. Po Listopadu se pak zase o Marxovi moc nemluvilo a když, tak jenom špatně. Co by se dalo říct pozitivního dnes, když má 200. narozeniny?