Změna ve stylu papeže byla patrná již od jeho prvního vystoupení před lidmi na Svatopetrském náměstí, když v jednoduchém bílém hábitu pozdravil civilním „dobrý večer“ a na závěr poprosil o modlitbu. Odmítnul používat zlatem zdobená roucha, cestovat v papežské limuzíně a nastěhovat se do papežského apartmánu.

Kolem Miloslava Vlka, kardinála a emeritního pražského arcibiskupa bylo vždycky plno lidí, kteří ho pokládali za sobě blízkého. Mnozí z nich jistě budou rovněž svědčit o tom, jak se „Míla“ zapsal do jejich paměti a srdcí. Proto si rozhodně nečiním nárok, že těch několik následujících zastavení na naší společné cestě, která trvala přes 32 let, je nějakou jeho reprezentativní charakteristikou. Je to mnohem spíš poděkování  muži, kterému jsem vždy byl rád k službám.

Mám půvabnou osobní vzpomínku. Vláčel jsem po ulici za ruku v dešti dvě děti, zazvonil mi mobil a v něm se ozvalo důrazné: „Tady kardinál Vlk.“ - Když jsem se teď zpětně díval na stránky kardinal.cz, poslední věta z jeho textu 2. 1. 2017 zní: „Rekonvalescence ještě trochu potrvá.“ Tak to se teď v obrazném slova smyslu týká nás, co jsme tu zatím zůstali.

Od chvíle, kdy se zjevil na naší scéně polský kněz Zbigniew Czendlik, jsem trochu chápal některé své římskokatolické přátele, když měli od něj odstup. Byl pro ně šoumen. Jak jsem jej průběžně sledoval, během doby se zdál být méně povrchním, více podnětným a zajímavým.

Vypálená země a lidé bojující o svobodu i chléb. Tak popisuje Sýrii po šesti letech války maronitský arcibiskup v Damašku Samir Nassar ve svém postním zamyšlení.