V posledních týdnech znovu ožívá debata k tématu adopce dětí homosexuálními páry. Poslanecká sněmovna se totiž chystá projednávat novelu zákona o registrovaném partnerství, jejíž součástí je i možnost homosexuálů osvojit si dítě svého partnera.

Sestry a bratři, mluvili jste někdy v jazycích? Já ano. Tedy, přesněji: Tehdy před mnoha lety jsem si myslel, že mluvím v jazycích. Ten zážitek byl zážitkem převeliké blaženosti. Člověk totiž měl při onom jevu, při glossolálii, pocit, že „toto je ono“: Že Bůh je opravdu přítomen, tady a teď, zjevně, fyzicky, v mém těle, v té tajemné energii, která žene z mých rtů ty tajemné zvuky. Že křesťanství není jen nějaká teorie, nějaký světonázor, ale úplně konkrétní zkušenost, zcela reálná síla.

„Tvoje země se připravuje na válku?“ zeptal se mě jeden zahraniční kolega. „Proč myslíš?“ odvětil jsem? „Pořád se v novinách objevují pastýři ve stíhačkách, v tancích, v uniformách, s helmami na hlavě a v neprůstřelných vestách.“ „To není tak, jak si myslíš,“ řekl jsem. „Jen se u nás někde trochu posunul rozměr duchovní služby.“

Podnět k tomuto článku zavdalo několik vět od jednoho čtenáře. Napsal mi: „…může Bůh trpět? Domnívám se, že nikoliv (pomíjím teď pochopitelně utrpení Ježíše Krista – Bohočlověka)." - S tímto porozuměním Bohu srdečně nesouhlasím a pokusím se krátce vyložit proč.

Už ve svém listopadovém komentáři jsem vyzýval k větší obezřetnosti pražského arcibiskupství vůči snahám o zneužití hlasu církve ve prospěch politické moci. Zároveň jsem vyslovil přání, aby kardinál Duka projevil větší ohled na věřící, kterým nejsou všechny jeho kroky zcela srozumitelné a kteří si pak leckdy kladou otázky, zda ta či ona aktivita je vůbec ku prospěchu církve a jejího působení.