Neuběhne týden, aby si mi někdo z mých přátel, které mám rád, nebo i lidé úplně cizí, nestěžovali, že pro ně přestává být snesitelné navštěvovat farnost, kterou relativně malá skupina lidí  proměnila do podoby, která zcela popírá církevní vývoj od dob Druhého vatikánského koncilu.

Z účasti na bohoslužbě ve Wotrubově kostele Nejsvětější Trojice jsem si odnesl především jednoduchý postřeh. Není nijak nový. Jen nově bytostně prožitý. Podstatná otázka, jak dnes zvěstovat evangelium, jak svědčit o radosti z nového života v Kristu, nespočívá v tom, jakou kdo hraje roli uvnitř církve.

Rád bych reagoval na článek Pavla Černého Evangelium podle vraždících andělů, který komentuje instalaci soch andělů na Mariánském sloupu na Staroměstském náměsti v Praze. Na počátku bychom se mohli shodnout na tom, že máme jedno společné Písmo a z něho například vychází ikonografie křesťanského umění, od starověkého přes středověké u až po katolické křesťanské umění, počítaje v to samozřejmě i  sochu Panny Marie na vrcholu Mariánského sloupu od Jana Jiřího Bendla.

Nizozemský církevní historik přináší překvapivé souvislosti mezi Husem a luterány v jeho vlasti. Nejen Martin Luther, ale i nizozemští luteráni mají s Husem leccos společného.

Kniha Josef Zvěřina a teologie agapé, za kterou jako editorka stojí teoložka a univerzitní pedagožka Zuzana Svobodová, není jen souhrnem příspěvků různých autorů ze zvěřinovského sympozia, které se konalo loni ke 110. výročí Zvěřinova narození. Jde předně o knihu, jež přichází v pravý čas do prostředí české, katolicky orientované teologie a místní církve, které zvěřinovské občerstvení potřebují nejen podle mého mínění doslova jako živou vodu.