Patřím k těm, které smrt papeže Františka zarmoutila a vypůsobila obavy o další vývoj ekumenického hnutí ve světě. Několik dní po úmrtí významného člověka býváme v pokušení rychlých hodnocení. Proto je dobré čekat na objektivnější pohled církevních historiků a teologů z určitého odstupu. Přesto se pokusím o své subjektivní vyjádření. S papežem Františkem jsem se mohl osobně setkat a také se seznámit s řadou jeho spolupracovníků.

Čas vymezený pontifikátu papeže Františka se uzavřel. Byl to čas bohatý a plný často nečekaných impulsů. Nejednou papež, který do Říma „přišel skoro až z konce světa“, šokoval svou bezprostředností a nekompromisními postoji. V jiných otázkách vzbuzoval oprávněné rozpaky i svých příznivců, jako např. vyjádřeními k ruské agresi vůči Ukrajině.

Po Františkově smrti se mnoho lidí veze na vlně jeho popularity, od biskupů až po politiky. Ale mě zajímá, co jsme kdo od něj přejali. Pro mě jsou největším osobnostmi 20. století M. Gándhí a Jan XXIII. V naší době František a prezident Zelenskyj.

Jorge Mario Bergoglio, celému světu známý jako papež František, se dnes vrátil do Otcova domu. I po prodělané nemoci, v níž byl podle svých slov dvakrát blízko smrti, přišla ta ranní zpráva nečekaně – a zabolela.

Když Ježíš z Nazareta poprvé spatřil Jana Křtitele, asi netušil, co ho čeká. Začal po Janově vzoru hlásat, že Boží království je blízko: brzy se jistě zjeví jako kosmická událost převracející dějiny. K příchodu tohoto Království se lidé mají obrátit svou myslí i svými činy. Boží království převáží všechno, všechny lidské činy a lidské postoje, protože Boží síla je větší než všechny síly kosmu i lidí.