Chovám naději, že podobně jako slovo eucharistie, které je řeckého původu, bylo do češtiny přejato a zdomácnělo, tak i slovo synodalita nalezne své místo v křesťanském slovníku. Ztělesňuje v sobě synodální proces, který jediný umí spojit svátostné eucharistické společenství, hierarchické pojetí struktury církve a misijní nasazení církve v současném světě.

Nemyslím si, že mezi vírou a náboženstvím je možné učinit chirurgický řez, ale přesto je oba tyto póly existence života křesťana dle mého soudu užitečné oddělit a mít tuto distinkci při podobných diskuzích na paměti.

Omluva vyslovená arcibiskupem Nuzíkem a jeho veřejné kajícné gesto představují významný počin. Jejich důvěryhodnost však relativizují výroky, které zazněly v rozhovoru pro Novinky.cz. Bylo by tedy žádoucí, aby po slovech následovaly i činy. Jaké by to konkrétně mohly být?

Už o tom sexuálním zneužívání nemluvme. Již se toho řeklo dost a není potřeba to stále opakovat. Nebudeme mluvit o jakýchkoli dalších těžkostech a bolestech, které se v církevním prostředí staly. Nebudeme o tom mluvit, kolem horké kaše budeme našlapovat po špičkách, ona třeba časem vychladne.

V dílu římského teologa a kněze českého původu Vladimíra Boublíka (1928–1974) hrají důležitou roli tři knihy, které se vymykají ryzímu teologicko-odbornému žánru. Jsou jimi jeho Duchovní deník (2010) a dva knižní konvoluty dopisů. Tím prvním jsou jeho dochované dopisy přátelům a domů nazvané Broučku a cvoku přenáramný (2022). Tím druhým je sbírka intimně laděné korespondence, která vyšla pod názvem Teolog Vladimír Boublík ve svých dopisech Monice.