Debatovat o podobě slavení mše svaté je zajímavé, ale zdá se mi, že to není na celém případu to nejpodstatnější. Protože pracuji na veřejné vysoké škole v pozici prorektora, vím, jak je důležitá personální politika a kolik času na vedení univerzity trávíme přemýšlením, jak správně hodnotit zaměstnance a jak spravedlivě postupovat u problematických případů. Musím na základě této skutečnosti konstatovat, že vedení církve v případě P. Váchy postupovalo způsobem, kterému nerozumím a které vypadá jako všechno jiné než obvyklá personální politika.

Milí přátelé, celý název instituce, na které nyní studuji, zní École biblique et archéologique française à Jérusalem, tedy Francouzská biblická a archeologická škola v Jeruzalémě. Když ji dominikán Joseph-Marie Lagrange na konci 19. století zakládal, chtěl, aby byla po vzoru francouzské École partique des hautes études skutečně praktickou školou, tedy místem, kde se nestuduje pouze biblický text, ale také jeho kontext.

„Bylo, nebylo,“ začala babička rozprávět pohádku svému vnoučkovi Vénovi, „ale želbohu bylo. Za devatero horami a patero nížinami skvěla se do výšin magická krajina kopečků, kdysi sopek. Tam kdesi mezi Hromovou horou a řekou Sedmero vůní a sedmero barev slující rozkládaly se dědinky a v každé z nich kaplička či kostelík.

Nasnadě je přijmout oba zdánlivě nesmiřitelné protiklady – jako tolik dvojic biblických protikladů: Víme, že Ježíš je norma; a víme, že nedostojíme a víme, že o to musíme přesto pořád usilovat.

Milí přátelé, epicentrum křesťanství se nenachází v Římě, ale v Jeruzalémě. A starozákonní Kazatel má pravdu, když tvrdí, že všechno, co je pod sluncem, už bylo a zase bude. Jen jedna jediná událost se tomuto tvrzení vymyká. Navzdory tomu, že se odehrála před dvěma tisíci lety na jednom konkrétním místě, čas i prostor překračuje.