V minulých dnech papež František přidal k mnoha inspirativním křesťanům s oficiálním puncem i Roberta Schumana (1886–1963). Proč právě jeho? Zvláště když katolická církev jen málokdy vyzdvihuje politiky mezi ctihodné, blahoslavené či svaté?

K čemu vede současná pastorace? Je vedena snahou získat jednoho nového věřícího (srov. Mt 23, 15) a zaháčkovat ho do subkultury angažovaných křesťanů, nebo spíše pomáhat lidem na cestě spojení s Kristem a na cestě následování Krista, které by bylo natolik existenciálně hluboké, že by vytrvalo přes všechny obtíže a změny, které lidský život přináší?

Často se vracím k onomu stručnému příběhu o uzdravení skrze víru, protože ho považuji za jakési „evangelium v kostce“. Je to příběh, který leckterý čtenář evangelií snadno přehlédne, neboť je evangelistou vkomponován do rámce vyprávění o „velkém zázraku“, vzkříšení dcery Jairovy. Jde o vyprávění o ženě, která dvanáct let trpěla krvotokem, mnoho zkusila u mnoha lékařů, vynaložila na léčení celý svůj majetek, ale nic jí to nepomohlo.

Michal Altrichter je český jezuita, filozof, básník a odborník na spirituální teologii. Altrichter nepochybně myšlenkově nestojí v hlavním proudu toho, co je moderní – vyslovuje se pro šlechtice, kterých si nesmírně považuje, hovoří velice optimisticky o církevní hierarchii, ale především stojí proti jednoduchým schematismům a dichotomickým mentálním figurám „buď / anebo“. Kdybychom měli hledat jednotící myšlenku v knize Žijeme v době papeže Františka, bylo by to rozlišování. 

Nejen v českých katolických kruzích se účelově a ideologicky pracuje s představou, že křesťanství, především katolicismus, má být „přirozeně“ a „z logiky věci“ konzervativní společenskou silou prosazující a bránící tradiční hodnoty. Pro některé katolické intelektuály stačí sebemenší náznak čehokoliv, co připomíná levicové myšlení, aby to hned ocejchovali jako neomarxismus, a tím v křesťanských kruzích danou věc bez dalšího diskreditovali.