„Šanghaj zachránila naše životy,“ vzpomíná Judy Kolbová na své mládí židovské uprchlice z Evropy v tomto čínském přístavu 70 let po konci druhé světové války. Stejně jako ji a její rodinu, přijalo toto kosmopolitní východočínské město ve 30. a 40. letech 20. století více než 20 000 Židů, kteří prchali před postupujícím antisemitismem na starém kontinentu. Do největšího přístavu Číny se chtěla tehdy před nacisty vystěhovat i rodina českého spisovatele Arnošta Lustiga, což se ovšem nepodařilo.

Současná imigrační krize je podle filosofa Jiřího Fuchse mezní společensko-politickou situací, a takové situace vždycky skýtají mimořádné příležitosti k poučení o lidském jednání. Fuchs konstatuje, že dnes se můžeme více než  kdy jindy leccos dozvědět: o manipulační síle médií – o časté naivitě dobrých úmyslů – o nesnadnosti uznat závažné omyly – o chtěné slepotě sluníčkářů – o obludných rozměrech politicko-mediálního pokrytectví – o ideologickém fanatismu a následném vychovatelském komplexu intelektuálů – o rezistenci zdravého rozumu veřejnosti. Především je tu pak podle jeho názoru soubor omylů o multikulturalismu.

Slova nestačí, abych vyjádřil svůj hluboký smutek a odpor tváří v tvář masakrům páchaným teroristickými skupinami jako je tzv. Islámský stát v Iráku a Levantě. 

Po nedávné návštěvě papeže Františka na Kubě by se mohlo zdát, že církve na tomto komunistickém ostrově již nebudou řešit otázku bytí a nebytí a čas jejich svobody se blíží. Opak je však pravdou. Přestože se hodně věcí změnilo, strach věřících z návratu restrikce je stále cítit.

Už kdysi v biblickém dávnověku Hospodin napjatě čekal, jak člověk nazve každého živého tvora a svoji vlastní ženu. Věděl, že jméno je srdcem života a že zakládá vztah. Bylo třeba přemýšlet a bylo třeba poznat, kdo kým je, odkud jde, kam míří, za kým jde a jde-li někdo s ním.