Kdykoli se v českém veřejném prostoru objeví téma katolické církve, debata se obvykle rychle rozdělí na zastánce a kritiky. Mezi oběma póly pak stojí témata jako restituce, medializované kauzy nebo hodnotové rozdíly. Rok 2025 přinesl celou řadu událostí, které toto téma znovu otevřely. Když se ale podíváme blíž na data, zjistíme, že rozdělení společnosti není tak ostré, jak se zdá.

Mýlil by se ten, kdo by chtěl přihlásit knihu básníka Adama Borziče Spiritualita posvátné země: Divoká cesta spolubytí do soutěže o nejlepší knihu r. 2026 s environmentální, či dokonce teologickou tematikou. Borzičova kniha je totiž rozsáhlou básní v próze, chvalozpěvem na naději, kterou lidé pokorného srdce vkládají do Matky Země, která se snad svými tajemnými silami zachrání před konečným rozebráním na součástky.

Z některých průzkumů a sociologických dat vyplývá, že během dvou tří generací může z evropských zemí prakticky vymizet křesťanství. S teologem a sociologem Janem Loffeldem hovoříme o jeho knize Když Bůh nikomu nechybí a o tom, co s takto načrtnutou perspektivou můžeme dělat.   

Postava svaté Heleny ukazuje, že ženy v dějinách církve rozhodně nestály jen v pozadí. Nebyla knězem ani teoložkou, a přesto měla vliv, jednala samostatně a podle tradice se vydala hledat Kristův kříž a našla ho. Byla uprostřed dění. Ne náhodou se stává inspirací i pro dnešní věřící.

Evangelium o vzkříšení mrtvého Lazara (J 11,1-44) líčí jedno z posledních a nejvýraznějších znamení, která Ježíš vykonal před svou vlastní smrtí a zmrtvýchvstáním. Proč Ježíš čekal celé dva dny, i když věděl, že Lazar umírá? To je jedna z nejhlubších otázek celého příběhu o Lazarovi. Věděl o jeho stavu, ale místo toho, aby začal urychleně balit na cestu, pronese zvláštní větu: „To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn.“