Jestliže se legitimním podkladem pro odvolání nemůže stát studentský návrh, tak děkanův dopis takovým podkladem bezpochyby je.

Jedním z klíčových prvků náboženského života napříč vyznáními je požehnání. Není to tak dávno, co si lidé místo pozdravení pokoje říkali „Čest práci!“. Ani doba po roce 1989 obnově duchovního uvědomění příliš nepřála a nepřeje. Požehnání je dnes anachronismus a tak trochu bláznovství. 

Společně hledat cestu a kráčet za Ježíšem. To je velký úkol pro církev, pro farnosti, ale i pro každou rodinu. Je skvělé, že arcibiskup identifikuje „velký úkol“ pro farnosti a rodiny. Sám v žádné farnosti ani rodině více než třicet let nežije, a tak je mu umožněn pohled z odstupu, který ostatní mít nemusí.

Je mým přáním, aby tato smlouva dopadla stejně jako s ní téměř totožná smlouva  z roku 2003, kterou  Poslanecká sněmovna zamítla přesvědčivou většinou 177 hlasů proti 39. Tehdy převážil názor, že pro Českou republiku je smlouva nadbytečná.

6. ledna se stala řeholnice Simona Brambilla prefektkou Dikasteria pro instituty zasvěceného a apoštolského života. Můj první pocit z této informace je radostný, papež pokračuje ve svých reformních krocích, dělá maximum toho, co v této chvíli považuje za možné. Jeho snaha o posílení vlivu žen ve vedení církve tím dostává jasné kontury. Zároveň však cítím obavu a soucit: co asi bude prožívat žena v té mužské mocenské společnosti?